Fakultní základní škola Olomouc

Jste zde: Home Školní poradenské prac. Žáci 1. stupně ZŠ

Banner

Žáci 1. stupně ZŠ

Žáci 1. stupně základní školy

Začátek školní docházky znamená pro dítě radikální životní změnu. Svět školy velmi významně udává ráz dalších let. Do života, jehož hlavní náplní byla dosud hra, vstupuje nyní školní práce a s ní povinnost. To znamená mnohem vyšší nároky na kázeň, schopnost odložit uspokojení okamžitých potřeb, úsilí o výkon i ve chvíli, kdy by dítě raději dělalo něco úplně jiného. Zároveň dítě dostává možnost uplatnit se v mnohem větší skupině než dosud a někdy musí napnout všechny síly, aby se této nové situaci přizpůsobilo, aby ji zvládlo.

 

Mladší školní věk (6 – 11 let) je období ve srovnání s tím, co předcházelo i co bude následovat, zpravidla poměrně klidné, nebouřlivé a šťastné.

Život dítěte samozřejmě ani teď není stojatá voda, ale nejsou to peřeje. Spíše rychlý proud potoka, který je určitým způsobem sociálně regulován. Společnost posadí dítě do školní třídy, dá mu za úkol zabývat se objektivní, poměrně neosobní látkou a chrání ho před různými rušivými vlivy. Využívá tím příležitosti, kterou nabídla příroda, protože i tělesný vývoj je sice rychlý, ale ne převratný (převažuje kvantitativní růst a plynulé zdokonalování toho, co zde už bylo). Příroda i společnost tedy dávají spojenými silami tomuto období ráz poměrně klidného harmonického rozvoje (než se o slovo přihlásí puberta). Dítě se tedy zatím může soustředit na osvojování základních znalostí a dovedností. V určitém směru je nyní svět zázračně přehledný, uspořádaný, vše podstatné je hmatatelné a zvládnutelné.

 

Ve škole

V prvních letech školní docházky má škola na dítě velký vliv, třemi nejdůležitějšími oblastmi, které se samozřejmě vzájemně prolínají a ovlivňují, jsou školní práce, dětský kolektiv a učitel.

 

 

Školní práce

U přírodních národů nebyl zřetelný přechod mezi hrou, učením a prací. Chlapec byl odmalička na jasné cestě ke svému povolání lovce. Podobně na tom byl i u nás ještě v předminulém století syn sedláka, kováře či krejčího. Dívka se zase odmala zacvičovala do práce v domácnosti a do péče o děti.

V naší dnešní společnosti už cesta k uplatnění v dospělosti není zdaleka tak přehledná. Dítě musí přijmout dlouhou okliku, řadu let, ve kterých se jeho činnost bude sice podobat práci dospělých, ale nebude většinou přinášet viditelně prospěšné výsledky. Ví sice, že jednou bude dospělé a bude pracovat, ale toto vědění je mlhavé a tak vzdálené, že se lehko ztrácí. Z toho plyne nutnost zabývat se věcmi, jejichž smysl dítě plně nechápe nebo jejichž smysl je vzdálený, jako motiv tedy psychologicky neúčinný. (Například uvolňovací cviky psacích pohybů odvozují svůj smysl od umění psát, k němuž jsou průpravou, a umění psát odvozuje opět svůj smysl od nějaké – zatím neznámo jaké – konkrétní pracovní činnosti, při níž jednou v dospělosti dítě použije toto umění. Je zde však příliš dlouhý řetěz na sebe navazujících účelů, takže prakticky dítě koná ty průpravné cviky pouze proto, aby vyhovělo učiteli a rodičům. Tato činnost pro dítě může být někdy i zajímavá, může ji přijímat jako hru, ale musí ji vykonávat, ať chce, nebo nechce.)

Již samo soustředění na školní práci souvisle po desítky minut (i když se učitel snaží o pestrost hodiny) vyžaduje schopnost tlumit impulzy ke hře, ke kontaktu s jinými dětmi apod. O přestávce pak často dochází k vybití nahromaděné energie. Některým dětem však délka přestávky nepostačuje a při hodině prostě nevydrží sedět (klekají si na židli, vstávají, chodí po třídě). Může trvat týdny i měsíce, než se některé děti ke školní práci opravdu usadí.

Vydržet sedět u práce však samo o sobě ještě nestačí. Školák se také musí naučit prát se s překážkami a nezdarem, zkoušet to znovu, případně se smířit s nevalným výsledkem. Při hře dítě nemuselo překonávat překážky, mohlo jednoduše nechat toho, co mu nešlo. Pro prvňáčka je velmi náročné u práce vytrvat a dělat dál, co se nedaří, zvlášť když to dělá z povinnosti a smysl díla je nejasný, vzdálený. Navíc někdo (učitel) kontroluje a posuzuje, zda dítě splnilo danou práci – rozhoduje, co stačí a co se musí dodělat či předělat. Jednorázový nezdar, vyvážený mnoha úspěchy, dítě zpravidla unese. Pokud se však stejná situace neúspěchu opakuje několikrát denně, pak mohou nastávat vážné potíže ovlivňující vztah dítěte ke škole i k sobě samému.

 

Dětský kolektiv

Třída není jen součet dvaceti až třiceti dětí, které se scházejí v určité místnosti. Je to skupina, jejíž členové se dobře znají, mají rozdělené role v práci a v zábavě a jsou schopni společné akce, ke které se sami rozhodnou. Takovou třídou však děti v první třídě samozřejmě ještě nejsou. V sedmi letech převládá psychologie hordy – děti se chovají jako stádo, které jde za vůdcem; všichni jednotlivci jsou vázáni na vůdce – učitelku. Bližší vztahy se vytvářejí mezi dětmi sedícími vedle sebe a za sebou, případně mezi těmi, které mají společnou cestu do školy či se znají i mimo školu. Tu a tam silnější jedinec získá přechodný vliv v malém kroužku.

Po celý mladší školní věk se třída jako skupina (kolektiv) postupně strukturuje. Ve 3. třídě už můžeme pozorovat výraznější kamarádskou solidaritu. Autorita a vliv učitele pomalu ustupují autoritě a vlivu fyzicky silných a sociálně obratných jedinců nebo skupinek, a nakonec i třídy jako celku. Tento celek už dokáže ve 4. či 5. třídě projevit i svůj postoj k různým událostem, svůj zájem a své požadavky. Jednotliví žáci teď tomuto celku (kolektivu) adresují své jednání ve škole a jeho veřejné mínění je pro něj zákonem. V kolektivu získávají oblibu a vliv postupně nejen tělesně silní a průbojní, ale i ti, kteří se chovají kamarádsky a jsou ochotni pomoci druhým.

V souvislosti s postupným vývojem třídního kolektivu a zvyšující se potřebě být jeho součástí kolem 10. roku u dětí výrazně ustává žalování. Zpočátku děti žalují horlivě, bez jakéhokoliv ostychu a nelítostně, ať se jich „žalovatelný“ čin spolužáka týká či netýká. Nakonec často dítě nežaluje ani na toho, kdo mu ublížil, považuje to za ponižující, nedůstojné; raději si to s ním vyřídí sám nebo – nemá-li k tomu dost sil – snese příkoří i násilí. Pak už zde může být v plné síle tzv. falešná solidarita, kdy děti mlčí i k případné šikaně. Vliv dospělých na skupinu stejně starých dětí postupně klesá a každý si musí hájit své postavení sám, jinak je prostě odstrkován, případně i bit. Nelze příliš spoléhat na soucit, jakmile se dospělí vzdálí z dohledu, může převládnout krutý zákon smečky.

Soucit je v tomto věku ještě vzácný a ve skupině, jako je průměrně vedená školní třída, snadno převáží opačná tendence – děti se např. krutě posmívají těm, kteří se nějak odlišují.

Autorita a vliv třídy (a také vrstevníků mimo třídu) učí dítě, aby hrálo různé společenské role, které se od sebe liší a mohou být i protikladné. Rodiče mívají ještě dojem, že jejich dítě má doma srdce na dlani, že se jim úplně se vším svěřuje. Jenže teď už to není vždycky pravda. Dítě zvládá protikladné role většinou hladce, bez potíží experimentuje s různými „tvářemi“, které nasazuje při kontaktu s kamarády, rodiči či učiteli.

Dítě mladšího školního věku se zpravidla většinou snadno druží, je extravertní, tedy orientováno navenek. Převládá u něj kladné citové ladění, radostnost a bezstarostnost, je hovorné, citově zatím spíše povrchní, mělké. Nevydrží se dlouho zlobit, svůj vztek rychle odreaguje, ale není také ještě příliš věrným kamarádem. Po 10. roce se však už začínají navazovat přátelství na základě povahových rysů – mezi dětmi, které se v něčem podobají a v něčem doplňují.

Učitel

První učitel je většinou plně přijímán. Děti k němu (obvykle k ní) vzhlížejí jako k autoritě – vždyť rozhoduje v tom novém světě, do něhož dítě vstoupilo a který ho tolik zaměstnává. Učitelovo slovo je zákonem. Mnozí rodiče poznali ono překvapené až dotčené: „Ale paní učitelka říkala…“ Školák se zpočátku ochotně podrobuje autoritě, snadno se s učitelem identifikuje a přejímá jeho hodnoty. Pedagogicky využít této identifikační pohotovosti je možné především v první a druhé třídě. Pak malý střízlivý realista přechází, zvolna nebo i náhle, ke kritičtějšímu postoji.

Učitel má být v ideálním případě pro dítě příkladem zaujetí pro vědění a dovednosti, které mu předává, příkladem poctivé práce, spravedlivé vlády, ochoty pomáhat a především osobní pravdivosti. Pokud učitel v této své roli výrazně selže, může to pro dítě znamenat velké zklamání, které si v sobě nese a které celkově ovlivňuje jeho postoj ke škole a školní práci.

Čtenářství dětí 

Když se dítě naučí číst tak rychle a snadno, že jeho zájem neochabne pro příliš pomalý a namáhavý přísun informací, otevře se mu svět knih, což je skutečný vývojový skok. Některé děti se už v mladším školním věku stávají vášnivými čtenáři. Pohádky ztrácejí na oblibě, děti začíná lákat dobrodružná četba, zpočátku často upřednostňují knihy s realistickými ilustracemi. Do obliby přicházejí také nejrůznější dětské encyklopedie, které dětem přinášejí mnohé nové informace.

Čtení však neposkytuje dětem jen přísun nových informací o vnějším světě, četba jim může zprostředkovávat také nejrůznější vnitřní prožitky, které jim mohou pomáhat lépe poznávat sebe sama i ostatní. Děti mají rády příběhy a rády příběhy sdílí, většinou mají rády, když jim předčítají rodiče. U dětí, které začínají číst samostatně, je možné se v hlasité četbě střídat (třeba po stránce), sdílený prožitek příběhu děti výrazněji motivuje k další četbě. Když už pak čtou opravdu samostatně, stále je dobré si s nimi o přečtených příbězích povídat – to však předpokládá, že ty knížky sami opravdu známe, tedy že rodič či pedagog také čte (a to i dětskou literaturu). „Povinná četba“ vyžadovaná pro splnění školního úkolu, její formální zápis a neméně formální kontrola učitelem bez vyjádření opravdového zájmu o příběh a prožitek dítěte, je pro rozvoj čtenářství naopak velice demotivující. Alespoň v mladším školním věku je dobré znát knihy, které naše děti čtou, neboť v tomto věku ještě výběr čtených knih větší měrou určují právě rodiče a učitelé dětí. Mají tedy zodpovědnost za rozvíjení a kultivování vznikajícího čtenářství dětí.

 

Některé osvědčené čtivé a přesto kvalitní knihy pro děti mladšího školního věku (řazeno vzestupně dle čtenářské náročnosti):

Lindgrenová A.: Dráček s červenýma očima

Černá O.: Kouzelná baterka

Krolupperová D.: Putování za nejmocnějším kouzlem

Dahl R.: Prevítovi

Dahl. R.: Jirkova zázračná medicína

Procházková I.: Pět minut před večeří

Procházková I.: Středa nám chutná

Lindgrenová A.: Strašidlo Sušinka

Peroutková I.: Strašidelné prázdniny

Goldflam A.: Standa a dům hrůzy

Galánová A.: Dračí srdce 1. – 7.

Procházková I.: Kam zmizela Rebarbora

Dahl R.: Karlík a továrna na čokoládu

Dahl R.: Obr Dobr

Dahl R.: Matylda

Lindgrenová A.: Bratři Lví srdce

Lindgrenová A.: Mio, můj Mio

Lindgrenová A.: Ronja, dcera loupežníka

Nilsson F.: Piráti z Ledového moře

Appelfeld A.: O holčičce z jiného světa

Brodecká L.: Hledá se hvězda

Rowlingová J. K.: Harry Potter 1. – 7.

Lindgrenová A.: Jižní louka

Ende M.: Děvčátko Momo a ukradený čas

Funkeová C.: Dračí jezdec

Funkeová C.: Pán zlodějů

Lewis C. S.: Letopisy Narnie 1. – 7.

 

 

Doporučené knihy pro rodiče:

Faber A., Mazlish E.: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly

Kopřiva P., Nováčková J.: Respektovat a být respektován